Příběh o architektu Šálkovi

 

Ahoj Pepo,
asi každého potká nepřízeň osudu, či jiná protivenství.
Ale to se netýká arch Šálka a o něm několik vět.

 Na rozdíl od těch "několika vět "z druhé poloviny minulého století a minulého tisíciletí, nebudou ta moje nikterak konfrontační, až na jednu poznámku, o které se zmíním později.
 Arch. Šálek nám přednášel, učil a svými slovy osvěžoval naši, někdy docela zkormoucenou mysl v předmětu nazvaném INTERIER.
 Psala se léta 1957 - 1958. Byl to člověk a učitel vyjímečný již tím, že jako jediný architekt ( pokud mě paměť neklame ) se účastnil soutěže na operu a divadlo v Sydney. Nevím sice, zda svůj soutěžní návrh ukazoval všem studentům a také nevím, zda přednášel i v jiných semestrech, ale to, jakým způsobem se zhostil svého úkolu a svého poslání, byl vskutku neopakovatelný a nezapometulný. Byl na katedře u prof. Kuriala, který ho sice na katedru přijal, ale vzájemně si nepadali do přátelské náruče.
 Zvlášť rád vzpomínám na několik okamžiků, kterými se zapsal do mých vzpomínek.
 Především mně tane na mysli jeho přednáška o tom, jak člověk se musí vhodně chovat, myslet a oblékat se. Nejdřív nakreslil na tabuli krásnou dámu, vysokou, štíhlou a půvab jejich nohou velmi umnou rukou nakreslil v botách na nízkém podpatku a následně nakreslil, jak její dokonalá noha získá ještě daleko větší půvab, když bude mít střevíčky na podpatku vysokém.
 Při tom porovnávání nechal půl tabule volné a po chvíli, když jsme se dostatečně pokochali pohledem na dokonalou skicu krásné dámy se širokým kloboukem, takové, jaké tehdy byly k vidění jen v časopisech Vogue, přikreslil na zbývající část tabule malé autíčko, snad Fiat 600, a slovy dokumentoval, jak by bylo nevhodné, kdyby takováto dáma byla pozvána na projížďku tak malým autem. Nečekaný a působivý závěr. A předem promyšlený.
 Druhá vzpomínka je spojená s dobou, kdy pan architekt se dostal do sporu s prof. Kurialem, který mu nechtěl proplatit zasloužilou mzdu, snad proto, že nepřednášel dle představ pana profesora, ale způsobem, který velmi konvenoval studentům.
 Psal se den 3.srpna 1958 a my jsme stále neměli známku za dva semestry přednášek. Několik z nás jsme ho navštívili, vzpomínám si na Rosťu Hladkého a Honzu Lišku, ale bylo nás tam tenkrát víc. Pan architekt nás pozval do svého bytu v patře bytového domu někde pod Špilákem, snad v ul. Údolní ( Brňané, kteří ví skutečnou adresu mně prominou ), představil nám svoji francouzskou manželku, která nás hned okouzlila svým francouzským šarmem, nabídla nám kávu a pan architekt se rozpovídal o tom, jak vystudoval architekturu - snad ve Vídni? - a potom se vydal pěšky přes Rakousko, Itálii, Švýcersko do Francie. Po cestě si vydělával na skromné živobytí malováním vývěsních štítů vesnických hospod, někde prý nakreslil, či namaloval paní nebo pána domu,kde se chvíli zdržel, a tak stále cestoval pěšky v ruce hůl a přes rameno mošničku, v ní plášť a přikrývku a něco málo osobních potřeb. Podle hesla: omnia mea mecum porto - všechno své sebou nosím. A na nohou měl jen kožené sandály. Když jsme nevěřícně opatrně zakroutili hlavou, vrhnul se do předsíně a za pomocí své manželky začal hledat důkaz své "panevropské" cesty. A sandály skutečně našel. A opravdu vypadaly na to, že zažily tak dlouhou cestu. Obdivoval jsem pana architekta, ale ještě větší obdiv jsem měl k jeho paní, která nevyhodila staré sešlapané a mnohokrát opravované sandály, protože připomínaly nejen cestu jejího manžela, ale také předmět doličný vzpomínek na dobu, kdy se s panem architektem seznámila, protože to bylo právě tehdy, kdy se toulal po Evropě a svoji budoucí manželku našel ve Francii.
 Teprve potom přišla řeč na známkování. Pan architekt se zeptal, kdo to chce za tři, to nevím, zda se někdo přihlásil, potom byla položena otázka, kdo to chce za dvě - to se asi přihlásila většina, ti odevzdali index, ale já jsem se nepřihlásil ani na první ani na druhou výzvu a chvíli jsem začínal mít strach, protože potom nastala přestávka, kdy se pan architekt na mě zkoumavě díval a zřejmě čekal, zda mně povolí nervy a dodatečně se přihlásím do některé skupiny, která byla dříve vyvolána.
Vydržel jsem, protože na tváři pana architekta byl trochu skrývaný, ale přes to pozorovatelný úsměv, který by se dal nazvat potutelný. Potom natáhl ruku, já mu podal index, který pan architekt odložil a začal vyplňovat ostatní indexy. Do mého zapsal známku, jako do posledního. S poněkud třesoucí se rukou jsem si ho převzal, opatrně nahlédl a bylo tam výborně.
Nepamatuji si, jaké známky dostali ostatní kolegové, ale určitě pan arch Šálek nikomu neublížil.
Mělo to však ještě dohru. Profesor Kurial musel známku v indexu potvrdit, takže jsme museli zanést index na katedru k podpisu.
 A tak i když mě pan arch. Šálek zapsal výborně 3.7.1958 a teprve potom to dostal k podpisu prof Kurial, tak - snad s pomsty za to, že jsme si dovolily obejít pana profesora - mně bylo zapsáno prof. Kurialem antidatum 2.7.58 a známka velmi dobře. Byla to jediná dvojka za celé dva semestry a tím jsem přišel o celé prospěchové stipendium, které jsem velmi potřeboval, protože oba rodiče byli penzisté s minimálním důchodem.

 Proto rád a s láskou budu vzpomínat na pana arch. Šálka, který se zařadil, i přes krátké působení, mezi nejlepší učitele mého studia, jako byli páni profesoři Fuchs, Rozehnal, Grimm, Kopřiva, Šmerda, Benda, arch. Sirotek (řečený seržant Kelly), doc. Kudláček ...Tedy těch, kteří vytvořily vysokou úroveň FAPS Brno.

Zdravím a předem děkuji za zanesení do pamětí našeho ročníku.
                                                                                                 Jura z ČB