Příběh Kamila Forejtníka

Jak se zrodila má láska k létání. Stal jsem za levou sedačkou v kabině celoprosklené kopule trupu dvoumotorového bombardovacího letadla Siebel opatřené znaky německé luftwafe. Na pravé sedačce seděl palubní zkušební mechanik Jarda Šťourač a přede mnou můj otec zalétavací zkušební tovární pilot leteckých opraven ve Kbelích Emil Forejtník. Otec na panelu před sebou zmáčkl tlačítko a vtom momentu z levého motoru umístněného na křídle vyšlehl modrý dým . Mohutná vrtule sebou škubla a za hluku nabíhajícího Argusu se zasekla do vzduchu a prudce se roztočila. Přesně totéž se opakovalo s pravém motorem. Těžký kolos tentokrát s prázdnou pumovnicí, zatížený jen pár pytli písku se pomalu sunul na startovací dráhu pražského letiště. Psal se předposlední rok Druhé světové války. Po burácení motorů motorové zkoušky na prahu travnaté vzletové dráhy,při které mně pořádně zalehlo v uších, motory na chviličku utichly. Vzápětí na to otec pravou rukou posunul obě páky přípustě motorů na středovém panelu úplně vpřed , motory se opět rozeběhly na plné otáčky a stroj nabírajíce rychlost, za pořádného drncání získával potřebnou vzletovou rychlost.Za krátkou chviličku drncání ustalo a ocitli jsme se v nějakém podivném tichu rušeném jen pravidelným bzukotem motorů a svištěním vzduchu kolem křídel a trupu letounu.Byli jsme ve vzduchu. Než jsem se trochu rozhlédnul viděl jsem pod sebou krabičky aut šinoucích se po stužkách silnic předměstí Prahy.Krásný pohled. Před sebou jsem měl jako na dlani celou Prahu protnutou tokem Vltavy. Ale to již začaly letové zkoušky.Letadlo se prudce naklonilo do pravé zatáčky,vyrovnání a po přitažení beranů stoupání, které mně prudce tlačilo do podlahy. Letadlo prorazilo bílou hradbu mraků a já jsem se ocitl v mléčném oparu a mimo kabinu jsem neviděl nic.V momentě jsme se vyhoupli z mraků do sluncem rozzářené modré oblohy Mezi těsně pod námi plujícími bílými mráčky prokukovala zem zbarvená do šedě zelena. Pan Šťourač i otec si stále zapisovali nějaké údaje z palubních přístrojů.Bylo to nádherné.Ale to nejvzrušující mělo teprve přijít.Otec opět přitáhnul, přetížení mně znovu dostalo do kolen. Motory jako by ztrácely dech .Letadlo se rozvibrovalo a vtom se příď letadla propadla prudce k zemi. Podlaha se pode mnou propadla, na okamžik jsem se ocitl ve stavu bez tíže.Trochu jsem zalapal po dechu zatím co vzduch kolem křídel a kabiny začal prudce svištět. Nějakou sekundu jsem se nemohl udržet na nohou. Ztichlé motory opět prudce zařvaly , kolena pode mnou poklesla a obrovská síla mně zatlačila do podlahy.Za chvíli jsme zase byli ve vodorovném letu Hlava se mně prudce točila z množství obrovských zážitků, koncentrovaných do několika málo desítek minut a nebo snad jen z prudkého odkrvení mozku, při vybírání pádu Co vím ? Přistání jsem již ani nijak moc nevnímal Byl to můj první a snad asi i poslední let v Sieblu. Nebo snad byl ještě jeden? Nevím, na to si již nevzpomínám. Ten první se mně vryl do paměti na vždycky. Já bych byl rád létal každý zkušební let, ale nešlo to. Byla válka. A i nyní po tolika letech přemýšlím, jak se to otci podařilo propašovat mně do vojenského bombardéru v přísných podmínkách provozu hlídaného letiště leteckých opraven ve Kbelích. Asi ůplně na černo, až to někdo vedení zažaloval. Projevila se opět typická česká povaha. Závist. A tak jsem měl do konce války po létání. Ale ta krásná touha již ve mně zůstala na vždycky. Tuto kapitolu mé knihy '' To byl můj život '' věnuji mému otci Emilu Forejtníkovi ( 1907 - 1995 ) dobrosrdečnému a velmi pracovitému člověku , který jako by byl i nyní zde stále se mnou.
A tady jsou moje letecké odznaky