Příběhy Pepka Myslivce

Příběhy Pepka Myslivce
Když se teď tak s odstupem dívám, jak ten svět i život běží, tak jsem se rozhodl také některé příběhy zaznamenat.

Příběh Euro a Brnoběžníka
Narodil jsem se v malebném městě, rozkládajícím se na březích řeky Uh v podhůří oblouku Karpat v Podkarpatské Rusi.
Ani jsem se nestačil trochu rozkoukat již nás odtud začali vyhánět nejprve "Čečovici" a pak nás vyhnali Maďaři. Prý to byl dost drsný úprk (Dá se to připodobnit televiznímu seriálu "Vlak štěstí a naděje"). Nejprve jsme krátce zůstali v Kroměříži a pak jsme se octli na Července u Litovle, kde jsme poté přežili válku v domečku, který si právě dostavili otcovi rodiče aby sem mohli odejít do důchodu z hájovny Čerlinka. Svého důchodu se stejně nedožili, protože ještě v průběhu války oba zemřeli.
V Července u Litovle jsme přežili celou válku a hned po válce jsme odešli do pohraničí, do tehdejšího Frývaldova, dnes Jeseníku, kde jsme prožívali podobné scenérie, jaké jsou popsány v televiznímu seriálu "Zdivočelá země". V Jeseníku jsem prožil své mládí a první lásky i svou leteckou kariéru, která je popsána na webové stránce Aeroklub Jeseník v kapitole Historie - slovo pamětníka
V Jeseníku jsem maturoval, o čemž píši na webové stránce Absolventi gymnázia Jeseník ročník 1954
V době studií jsem bydlel u tety na Bayerově ulici, ještě před dokončením studií jsem se oženil a přestěhoval na Eliášovu ulici do Žabovřesk. Než se ze mně mohl stát řádný Žabovřeskáč, byli jsme nuceni se přestěhovat do Černých Polí na ulici Erbenovu. Když už se z nás stali Černopoláci, zůstali jsme najednou sami v obrovském bytě, kde jednu dobu žilo 7 osob, nezbylo nám, než si najít něco tak akorát a přestěhovali jsme se do Králova Pole na Skácelovu. Takže na stará kolena se z nás stali Královopoláci. Celý život tak mám zaškatulkován na údobí vymezená jednotlivými bydlišťi a vlastně ani pořádně nevím kam vlastně patřím.
Nemohu ani říci, že jsem Evropan, protože Užhorod do Evropy nepatří. A že jsem s tím měl trable o tom darmo mluvit. Po Velké sametové a po zřízení českého státu mi málem nechtěli dát české občanství. Nějaký týden to pak trvalo, než mi pak dali razítko do občanky. Jednou mě dokonce nechtěli pustit do letadla, když zjistili, že jsem se narodil na Ukrajině. Chvíli to trvalo jim vysvětlit, že mám český pas a že tedy asi musím být českým občanem a mám právo na ten pas cestovat. Nakonec se dali ukecat.
Dokonce i vnoučata měla problémy s vystavením občanky, když úředníci zjistili, že se dědeček narodil na Ukrajině. Než jim vystavili občanky, tak proběhlo zjišťování, zda mám na území ČR trvalý pobyt od roku 1949. Nevím proč zrovna 1949. Bez tohoto zjištění jim vůbec nechtěli ty občanky vydat
Největší problém ale jsem měl s tím, že bych ani v Brně nesměl zemřít, protože můj rodný list tady vůbec neplatí a nemohl by mi být vystaven list úmrtní. Tak jsem si musel nechat vystavit nový rodný list, do kterého nadělali spoustu chyb a pak je museli velmi naštvaně opravovat. To se ví - úředníci. Jsem teď již ale v klidu, protože je mi již povoleno v Brně i umřít.
Ještě dodávám, že jsem v devadesátých letech svou rodnou zemi třikrát navštívil a procestoval. Byl jsem očarován její krásou. Rovněž mým vnoučatům se na Podkarpatské Rusi hrozně líbilo. Největším překvapením ale bylo když jsem na Jablonickém průsmyku na hřebenu Karpat viděl památník 17 Čečovikům, kteří zahynuli při vyhánění Čechoslováků z Podkarpatské Rusi v roce 1938. Jsou zde uvedeni jako první bojovníci za samostatnost Ukrajiny. Jak se ta historie v různém podání historiků různě vysvětlit.
Dnes se moje rodiště jmenuje: Uzhgorod, Zakarpatska Oblasť, Ukraine

Jak je ten svět malý
V posledním ročníku studia jsme byli na zajímavém zájezdě, který po exkurzi po Jeřábkových dřevěných stavbách skončil ve viném sklepě. V rozjařené náladě jsme pak jeli s profesorem Doubravou v šalině do Žabin. Protože jsem vystupoval o zastávku dřív, lapl jsem jeden ze stejných kufrů, které jsme měli postaveny vedle sebe a vystoupil jsem. Teprve doma, když jsem kufr začal vybalovat tak jsem zjistil, že se nejedná o kufr můj. Tu si vzpomněla žena, že chodila na měšťanku se Zdenou Doubravovou a že to bude asi dcera profesora Doubravy a hned věděla kam zavolat. Vše se vysvětlilo a napravilo, byla z toho hrozná sranda a s profesorem Doubravou jsme pak byli nejlepší kamoši.
Tím ale příběh nekončí. Na sjezdech maturantů gymnázia v Jesníku, jsme se spolužákem Tondou Buzkem zjistili, že jsme vlastně žili za války nedaleko sebe. On v Litovli a já na Července, což bylo co by kamenem dohodil. Ten Tonda si vzpomněl, že na obecné škole se hrozně zamiloval do své spolužačky Zdeny Doubravové, dcery akademického malíře Doubravy, která pak odešla se svým otcem do Brna a Tonda do Jeseníku. Tak mne požádal, abych zjistil, jestli by se dala v Brně najít. Tak jsme zapátrali v jejich bývalém bydlišti kam jsem šel kdysi vyměnit ty kufry, ale tam už o nich nikdo nic nevěděl. Takže jsme se nedopátrali.

Příběh "Morbus Buerger"

V 18 letech jsem onemocněl nemocí Morbus Buerger. Je to nemoc začínající zánětem žil a její původ se přikládá nikotinu. Tedy nemoc z kouření. V té době nebyl znám žádný lék proti této nemoci a léčilo se to tehdy třítýdením klidem na lůžku. Později se to léčilo zinkoklihovým obkladem, při kterém jsem mohl chodit.

Následovaly delší pobyty v nemocnicích, které též nic neřešily. Postupně se objevily léky, které začaly tuto nemoc alespoň uklidňovat. Několikrát jsem se odnaučil kouřit, pak jsem se třeba po několika letech znovu naučil. Léčil jsem se pak i v lázních. Navštívil jsem dvakrát Františkovy Lázně, pak Teplice, Sliač, Poděbrady a Lázně Kynžvart.Ve 44 letech jsem absolvoval operaci sympatického nervu a uřízli mi první prst.

Jeden z lékařů mi doporučil jako léčbu plavání. Proto jsem začal s dlouhými plavbami přes přehradu a v mořích. Protože jsem vyrostl v horách, tak jsem léčbu doplnil vysokohorskými přechody, zejména ve Vysokých Tatrách, později v Raxalpách a Pyrenejích, i když při docházení jsem míval někdy urputné bolesti v nemocných nohách. Na sjezdovkách jsem až do svých 68 let jezdil svižně černé sjezdovky.

Postupně mi uřezávali prsty a pak ve věku 70 let mi uřízli kus levé nohy v chopártově kloubu. U toho mám zážitek, který se nedá do konce života zapomenout. Po operaci jsem probděl celou noc na JIPce při nesmírné bolesti, protože přes uličku mi dali sténajícího umírajícího pacienta. Všichni kolem něho běhali a na mne zapomněli. Až umřel tak si na mne vzpomněli a dali mi nějakou injekci na utišení bolesti. Vše ostatní proběhlo již v pohodě.

Protože buerger pokračoval, začaly se mi postupně objevovat hnisající rány, které mě pronásledují doposud, ale novými drahými léky se podařilo jejich postup zastavit. Uřezávání dalších části noh jsem již odmítl, ovšem za tu cenu, že si musím vždy ráno a večer ty otevřené rány ošetřovat.

Nejen Buerger. V 59ti letech mi operovali na poslední chvíli rakovinu varlete. Na štěstí se podařilo pak ozařováním postup nemoci zastavit a doléčil jem se v Karlových Varech.

V dnešním zdravotním stavu je však již nejhorší ta potíž, která vznikla prasknutím plotýnky mezi 4. a 5. dolním obratlem při zvedání obrovského kamene na chalupě. To mi bylo 59 let. Vše se podařilo tehdy nějak utišit, podařilo se mi dále sportovat, ale když se mi blížila osmdesátka, tak se mi nejen nevratně vrátily bolesti páteře, ale i mrtvení nohou, způsobené tlakem obratlů na nervové kořeny, které se dají již jenom utišovat silnými opiáty a silnými léky proti bolesti. Pohybovat se již mohu jenom omezeně pomocí francouzských holí. Těch léků, které mě udržují při životě je již celkem 16. Je k tomu ještě třeba ještě říci, že lékaři, kteří se starají o moje bolístky, tak se mi věnují se vší péčí.

Jsem asi na světě jeden z mála pacientů nemoci Morbus Buerger, který se dožil mého věku (85) a to ještě s oběma nohami, byť už ne zcela kompletními.

Příběh stavební katastrofy

Po Velké Sametové Revoluci jsme všichni doufali ve zjednodušení celého toho investičního, projektového a realizačního postupu. Patřil jsem mezi ty nejvíce naivní a vrhl jsem se s chutí do jednoho takového projektu větší rekonstrukce univerzitní menzy, který měl ukázat jak rychle je od myšlenky po realizaci s nově vzniklou stavební firmou.

A ouha

Vše proběhlo rychle, rychle se stavělo, vše probíhalo v pohodě, ale. Jednoho dne jsem však přišel na stavbu a zjistil jsem, že není vše v pořádku. Protože jsem nebyl schopen okamžitě se rozhodnout, zastavil jsem stavbu s tím, že se dostavím se statičkou a poté navrhneme další postup.

Když jsem se následující den chystal se statičkou jít na stavbu, tak mne ta paní statička požádala, abych chvíli posečkal až posvačí. Znamenalo to asi tak čtvrthodinku zdržení. Když jsme vystoupili z trolejbusu tak nastalo zděšení. Ze vstupu do objektu se valily mraky prachu a všude plno lidí, kteří byli zvědaví co se dějě.

Spadl strop nad rekonstruovanou částí. Až prach opadl tak jsme šli k troskám. Kdybychom přišli před tou čtvrthodinkou, tak bychom asi byli zrovna pod tím padajícím stropem.

Naštěstí strop spadl když tam nikdo nebyl. Propadly se kanceláře Brnoinvesty (Městského Investorského Útvaru). Protože odešel kocour, odešly všechny kočky. Asi někam posvačit. Zůstal jen jeden člověk, který seděl na parapetu okna a zrovna telefonoval. Tomu se pod nohami strop propadl. Ani v jídelně nikdo nebyl.

Až se všechno uklidnilo a zjistilo co se všechno přihodilo, tak si šéf MIÚ vzpomněl, že měl ve stole flašku perfektní slivovice.

Nastalo náročné zajišťování stavby. Vše se nakonec vydařilo. Stavbu se podařilo zajistit a rekonstruovat a při prohledání trosek se našla i ta flaška slivovice s kterou jsme to pak vše i s tím šéfem Brnoinvesty oslavili.

Už jsem pak raději nikdy nespěchal.

Příběh Ferdy Mravence aneb život je jen náhoda

Na posledním sjezdu absolventů FAPS VUT Brno 1960 jsem prohlásil, že jsem vlastně celý život pracoval jako Ferda Mraveneček tím, že jsem dělal práce všeho druhu. A bylo tak skutečně.

V letech 1960 až 1963 jsem se ve Státním Projektovém Ústavu Obchodu (SPÚO) jsem se naučil projektovat za vedení vynikajících učitelů. architekta Poláška a šéfa střediska architekta Hlavsy. Projektoval jsem různé administrativní budova a sklady, realizované byly zejména administrativní budova Bratislava Rača a sklad textilu Michalovce. Zabýval jsem se zejména novými technologiemi skladování brambor, ale realizace se pak ujali moji následovníci. Nebyl jsem zejména spokojen s platem - tehdy to bylo 1 350,00 Kčs - protože jsem měl již rodinu, kterou jsem musel živit a tak jsem jen tak hledal něco s vyšším platem. Pomohla čirá náhoda. Tehdejší ředitel Sirotek, který bydlel od naší ulice za rohem mi sdělil, že jeho přítel stavitel Ing. Miloš Dvořák potřebuje náhradu za důchodce stavitele Obůrku, který se zabýval přípravou výstavby nové fakultní nemocnice v Bohunicích.

Tak jsem nastoupil v roce 1963 do technického útvaru Krajského Ústavu Národního Zdraví (KÚNZ) tehdy s platem cca 1650,- Kčs jako stavební technik. A začala ta mravenčí práce. Nejen , že jsem začal zase od začátku jako ten stavební technik, který se staral o všechny možné stavby KÚNZ, ale postupně jsem pak připravil výstavbu Fakultní nemocnice Brno se vším všudy. Od sepsání stavebního programu, s jeho projednáním a schvalováním, přípravou investičního záměru a jeho schvalováním, s organizací soutěže a zahájením projektu. Jen ten stavební program byla kniha o cca 400 stranách. Na poslední stránce úplně dole je tím nejmenším písmem napsáno: "Zpracoval Ing.arch. Josef Myslivec".Odbornou spolupráci lékařskou vedl profesor Brohm a studie jsem řešil s profesorem Bedřichem Rozehnalem a architektem Mirkem Spurným. Nejzajímavější událostí pak bylo vyhodnocení soutěže v Luhačovicích, kde jsme to pořádně zapili s prof. Bedřichem Rozehnalem, architektem Mirkem Spurným a s profesorem Bohuslavem Fuchsem, který byl v porotě. Protože pro další práce na přípravě výstavby fakultní nemocnice bych už v KÚNZ neměl potřebné podmínky a perzonál, zorganizoval jsem si v roce 1966 přestup do Krajského investičního útvaru, později Stavoinvesta.

Ve Stavoinvestě jsem pak v letech 1966 až 1969 vedl práce na investičním úkolu, schvalování výstavby a připravil jsem i základní kámen a zahájení výstavby v roce 1969. Byl jsem tehdy skutečně uznávaný odborník na zdravotnickou výstavbu. Samozřejmě, že jsem se nezabýval jen fakultní nemocnicí, ale musel jsem zvládmout i spoustu jiné práce a připravit výstavbu i jiných občanských staveb, z nichž snad uvedu na příklad sídliště Na Hůrce v Adamově. Zabýval jsem se i urbanistickým řešením dostavby několika měst v Jihonoravském kraji. Protože jsem byl tak nějak pracovně rozjetý, tak jsem začal přemýšlet čím se zabývat dále. Zase pomohla čirá náhoda. Jen tak jsme se potkali se stavitelem Ferdou Suchomelem, kterému jsem se jen tak zmínil, že bych chtěl dělat zase něco jiného, tak pravil: "Tak pojď k nám projektovat pivovary"

A bylo to. V Potravinoprojektu setrval 10 let. Od roku 1970 až do roku 1980. Bylo to náročných 10 let a pěkně jsem se vyřádil. Výkresy, které mi a mým spolupracovníkům odpadávaly od ruky následovaly zpravidla rychle na stavby. V kancekáři jsem strávil zpravidla 2 až 3 dny a zbytek jsem jezdil po těch stavbách. Začal jsem pivovarem Nošovice - Radegast. Nejprve jsem pomáhal dokončit projekt vlastního pivovaru a při jeho uvádění do provozu a pak jsem pokračoval projektem sladovny. Byla to první sladovna, která zavedla technologii posuvných hromad. Projekt zajímavý a náročný. Vše se vydařilo. Podařilo se mi tam i osadit panelovou bytovku získanou ze Stavoprojektu Ostrava. Dalším mým pivovarem byl pivovar Velký Šariš. kde jsem také řešil sladovnu s posuvnými hromadami a následně i další rozvoj pivovaru. Velkou sladovnu s posuvnými hromadami a prvním celokovovým hvozdem jsem také projektoval do Čačaku v tehdejší Jugoslávii. Ve spolupráci s Bělehradským ředitelstvím pivovaru a projektovým střediskem v Novém Sadu. Sladovnu jsem pak řešil ještě v pivovaru "Zlatý bažant" v Hurbanově. Zabýval jsem se i lahvárnami a sodovkárnami. S architektem Rosendorfem jsem řešil lahvárnu v pivovaru Ostrava. Pěknou lahvárnu jsem měl vyprojektovánu v pivovaru Braník, ale ta se nerealizovala. Sodovkárny jsem realizoval v Prostějově a v České Třebové. Spolupracoval jsem i s pivovarem Smíchov. Generely dalšího rozvoje jsem zpracoval pro pivovar Děčín a pro pivovar Starobrno. Lahvárnu pro Starobrno pak dle mého generelu řešil můj následovník architekt Pavel Provazník. V pivovaru Kutná Hora byl realizován projekt kotelny. Na sladovny se ze mne doslova stal specialista. Zabýval jsem se však i jinými obory. V Ostravě jsem realizoval rekonstrukci krematoria a v Brně na Lesné výpočetní středisko EJM. Možná jsem něco i zapomněl, protože ty projekty jsem doslova chrlil a následně realizoval. V roce 1980 jsem ale najednou z toho tempa vypadl. Dostala mne ta moje cévní choroba a přišel jsem o první prst na pravé noze. Strávil jsem tehdy najednou celý měsíc v nemocnici. Ale i v té nemocnici jsem nelenil a zpracoval jsem projekt interieru pro kanceláře Československého svazu stavebních inženýrů, tehdy krytého Vědecko technickou společností.

V nemocnici jsem tak nějak zapřemýšlel zase co a jak dál. Jen mne tak napadlo. Nač se tak honit a vrátit se zase k investorské práci a ejhle, zase náhoda. Zavolal mi bývalý spolupracovník ze Stavoinvesty, ze stavby fakultní nemocnice Bohunice: "Potřebovali bychom tady někoho k vedení stavební části".A tak jsem se vrátil ke své fakultní nemocnici. V letech 1980 - 82 nejprve ve Stavoinvestě a poté v KÚNZu, kde jsem se stal vedoucím investorského útvaru a poctivě jsem dokončil první stavbu fakultní nemocnice Brno-Bohunice. Hospodářskou část, energetické centrum a gynekologickou kliniku. Vedl jsem také stavbu lůžkového traktu a investičně jsem připravil stavbu komplementů. Tak jsem tu stavbu vytáhl z toho nejhoršího a vypadalo to na takovou dlouhodobou, zase tu mravenčí práci A to se mi již tak nějak nechtělo.

A zase náhoda. Zavolal mi Tonda Šimčík, který přede mnou vedl stavbu bohunické nemocnice a který se stal generálním ředitelem Chirany technické služby v Praze a pravil: "Franta Šupka jde do důchodu a potřeboval bych v Brně šéfa projekce". Nejprve jsem se šprajcoval, ale pak mne přesvědčil nejen sám Šupka , ale i šéf brněnské technické služby, abych to vzal. Tak jsem to vzal a zažil jsem 3 roky 1983 až 1985 v bezvadné partě perfektních lidí a opravdových machrů. Věnoval jsem se těm nejnáročnějším projektům pro brněnskou fakultní nemocnici, zejména chirurgického komplementu, pak nemocnici Břeclav a krajské nemocnice Ostrava.

A zase náhoda. Na nějaké akci jsem se setkal, strávil část večera a trošku popíjel s vedoucím střediska masných technologií v Potravinoprojektu. A ten pravil:"Zakládáme středisko nových technologií a potřebovali bychom tam vedoucího. Zatím to vede nový ředitel, ale je toho na něj již moc a potřebuje to už někomu předat " Tak jsem se setkal s tím novým ředitelem, posoudil jsem ho jako sympaťáka a kývl jsem mu na to. V roce 1986 jsem převzal velení tohoto střediska. To jsem ani nevěděl co mne čeká. Od rekonstrukce "deskáče" (zařízení staveniště) na ulici Hrnčířské 22, přes nákup nábytku, přes shánění a přijímání nového perzonálu, tak získávání zakázek atd. atd. Běhen cca 1 roku se vše podařilo. Z deskáče se stal projektový atelier se vším všudy. Z různých pracovišť jsem tam sestěhoval veškerý perzonál a rozjel jsem práci na samých zajímavých zakázkách. Zejména mrazírny - nrazírna Bratislava ve spolupráci s polskou stavební firmou a mrazírna Sládkovičovo - autor Ing. Havelka. Nejzajímavější byla akce pro tehdejší JZD Slušovice "Zpracování ovoce Slušovice", kde jsme tehdy uplatnili doslova nejnovější technologie a zažili perfektní spolupráci investora, projektanta i dodavatele stavby. Stal se ze mne "Pantáta". Ráno jsem ten atelier otevíral a večer zase zavíral. Snad jsem byl i dobrý šéf. Snažil jsem se aby každý měl dobré prostředí pro práci a aby i lidé mezi sebou dobře vycházeli. A vše se dařilo. všechny zakázky probíhaly ke spokojenosti investorů a velmi dobře jsme vycházeli i po hospodářské stránce. Ale ...

Na jednom celopodnikovém večírku v roce 1988 se našemu panu generálnímu (původně mlynář) zalíbila moje provozářka, která byla opravdu hezká babka. Protože odmítla s ním jít na hotel a mne poprosila abych ji odvedl k trolejbusu, tak pan generální se rozhodl mi to pěkně vrátit. Jednoho dne si počíhal náš ředitel se svými podržtaškami za keři u mého atelieru a zapisovali si kdy kdo přišel. Pak si vzali knížku příchodů a odchodů a porovnali všechny záznamy. Tak jako všude jinde tak tam samozřejmě našli několik se lišících se záznamů. Věděl jsem to, že ne všichni se zapisovali dobře. Dělali to většinou Havelkovci, ale na takové drobnosti jsem moc nehleděl a zajímala mne zejména dobře odvedená práce, což u Havelků bylo vždy vše v pořádku. Tentokrát mi to pan ředitel všechno pěkně vyčetl a vymýšlel na mne všelijaké tresty. Když mi to začal přednášet tak jsem se namíchl a řekl jsem mu ať si to strčí všechno někam a že půjdu radši znovu projektovat než dělat někomu blbečka. A vzal mne za slovo, že jsem to řekl já sám. Tak jsem mu řekl, že na tom trvám a bylo to. Už byli všichni domluveni, že za mne tam posadí provozáře z toho střediska masného průmyslu, který si dálkově dostudovával stavařinu. Měl však ještě rok na dostudivání. Stal se tedy vedoucím střediska, ale protože studoval tak jsem byl určen jako jeho zástupce, který to dál bude řídit. A tak jsem měl vlastně rok flákárny, protože středisko bylo tak dobře zaběhnuté, že fungovalo vlastně samo. Byla to tehdy strašná lumpárna, ale využil jsem toho k tomu, že jsem se začal věnovat brněnskému urbanismu a založil jsem tehdy to Brněnské Kolegium Nezávislých Řešitelů a měl jsem již dohodnut přestup k Útvaru hlavního architekta města Brna. Jenže přišla Velká Sametová Revoluce, všechno se to zamotalo a halavním architektem se stal Jaroslav Jozífek, kterého jsem vlastně kritizoval a v roce 1900 jsem najednou byl bez zaměstnání.

U úřadu práce jsem vydržel půl roku a dal jsem si proto trošku do pořádku chalupu pod Kralickým Sněžníkem tak, aby se dala slušně obývat

Náhoda mi pak pomohla. Koncem roku 1990 Moravostav potřeboval stavbyvedoucího na stavbu Technoplyn Brno Komárov, který ovládá technickou němčinu. Nejen, že jsem dostavěl Technoplyn, ale stavěl jsem také apartmánhausy v Tyrolech v Kirchdorfu. A užil jsem si tak nejen pěkných chvil s dobrou partou, ale nabyl jsem i mnoho nových poznatků.

Další náhoda v roce 1991 mi pak pomohla k tomu, že jsem se pak vrátil k projektování. V Kovoprojektě potřebovali také německy mluvícího projektanta pro projekt automobilky v Mladé Boleslavi. K té automobilce jsem pak přišel až později, kdy jsem tam uvedl do provozu vodní hospodářství, přes konstruktérské začátky jsem ale přešel na projekty inženýrských staveb a vedl jsem projekty vysokotlakých a středotlakých plynovodů přes celé Brno a pak projekt 110kV kabelu z teplárny Červený mlýn do rozvodny v Medlánkách. Na těch projektech jsem si ověřil, že člověk se musí naplno učit celý život a že každá změna přináší samé radosti a zážitky. Všechny ty projekty se v pohodě realizovaly. Nejzajímavějším projektem v Kovoprojektě pak byl první supermarket v Brně, kterým byl Globus.

Kovoprojekta pak i zastřešila naši partu "Brněnské Kolegium Nezávislých Řešitelů", která pomocí diplomích studentských prací na VUT Brno připravila základní podklady pro Integrovaný Dopravní Systém a obeznámila brněnské dopraváky s mnoha novými možnostmi řešení MHD. Bohužel Kovoprojektu pak koupil nový majitel, se kterým jsem si již nerozumněl a se kterým jsem se pak nedobrovolně rozešel. Jen tak jsem napsal pohádku o normě ISO 9001 a kolega na mém počítači klepl na "odeslat všem". Za necelou hodinku za mnou přišli moji šéfové a sdělili mi: "Doufáme, že je Ti jasné, že musíš do hodinky opustit tento dům". Tak jsem si koncem roku 1997 sbalil fidlátka a odešel jsem dělat investorskou práci do BS Investu.

V BS Investu se mi podařilo dostavět a uvést do provozu dostavbu dětské nemocnice v Brně. Pak jsem odešel v roce 2000 do důchodu. Další práci jsem pak již nenašel a od té doby jsem se věnoval převážně chalupě a nyní již jen zahradě.

Samozřejmě, že jsem ale pracovat nepřestal. Podařilo se ve spolupráci s Dětmi Země založit Koalici pro Nádraží v Centru a společně zpracovat projekt Nádraží Pod Petrovem. Bohužel proti síle brněnské mafie jsme se neprosadili. Škoda. Mohli jsme mít perefektní nádraží v centru města. Takto bude kauza stěhování nádraží pokračovat po další desetiletí, nebo staletí?

.06.07.2022