Vážení a milí studenti jubilanti !
Je pro mne potěšením a velmi si cením toho, že mohu zahájit toto setkání, které, jak naznačuje již slovo jubilejní, se koná rovných 50 let po našem ukončení studia na fakultě architektury a pozemního stavitelství zde v Brně. Tak vás tedy srdečně vítám znovu na brněnské půdě.
Těší mne, že mohu i vaším jménem jako čestného a zvlášť milého hosta přivítat mezi námi našeho studijního průvodce po vědě betonářské pana profesora inženýra Zdeňka Šmerdu.
Dokud jste ještě čilí, dovolím si malou statistickou rekapitulaci. V roce 1970, tedy před 40 lety jsme se poprvé sešli právě zde ve Slavii. Pak už vždy po 5 ti letech 4x v Grandu, 1x v Metropolu, který už neexistuje, dále v restauraci Eva a v Pivovarské restauraci a nyní tedy po 50 letech znovu ve Slavii. Byly ještě dva mezilehlé srazy: jeden v roce 1978 v Horizontu a druhý v roce 2OO7 v Pivovaru.
Pan premiér Fischer by z další nepřesné statistiky neměl velkou radost, ale nám pro naše vzpomínání stačí. V počtech studentů mohou být totiž naše čísla rozdílná. Myslel jsem si, že vedu v seznamech jen ty, co skončili skutečně v tom roce 1960 na jaře, ale pak jsem zjistil, že např. Ruda Závěrka s námi nekončil. Takže mám v seznamech trvale 102 studenty. Odečtu-li ty, kteří už nikdy nepřijdou ( a je jich dle mých záznamů 28 ), mělo by si užívat života ještě 74 pozůstalých. Téměř všem byla zaslána první pozvánka. Účast přislíbilo 54 studentů ve věkové kategorii vesměs přes 75 roků. Všem přihlášeným účastníkům byla poslána oficiální pozvánka, kromě toho i Borůvkovi, Kolmašovi,
Běhalovi, Petru Žertovi, o nichž tušíme, že ze zdravotních či jiných důvodů asi nepřijedou.
Musím zde alespoň číselně vzpomenout i na naše profesory, docenty, odborné asistenty a asistenty. Já jich zjistil z indexu 60, ale toto číslo se už zvětšilo o ty, kteří učili Áčkaře. / Céčkaře jsme ještě nepodchytili./
Další informace, zjištěné z indexu: první zápis 20. VIII. 1954 a ukončení studia 19. 1. 1960. U obou záznamů podepsán vám všem známý p. Velčovský.
A ještě poslední čísla : počet zkoušek 57 - stavaři, 43 – architekti, klasifikovaných zápočtů 26 – stavaři, 49 – architekti.
Na internetu se dnes dá zjistit téměř všechno. I pravidla pro koncipování takovýchto projevů. A v těch pravidlech je uvedeno, že v jakýchkoliv projevech, v nichž se musí hovořit o smutných věcech, mají být řečeny v první polovině projevu. Ta chvíle nastala právě teď. Musíme nyní, tak jak to děláme při každém našem srazu a dnes po 50 letech obzvláště, vzpomenout na ty, kteří se už scházejí ze zcela jednoznačných důvodů v úplně jiné restauraci. Stůl, u něhož si dávají sraz, se neúprosně zvětšuje. Jednotlivé židle mají jmenovky a jsou popsány i s rokem příchodu takto :
1. Jindřich Rozsypal 1972 15. Leopold Obruča 2000
2. Marián Čerňanský 1978 16. Josef Melša 2001
3. Mirek Radouš 1982 17. Stanislav Duda 2002
4. František Buchta 1985 18. Rostislav Hladký 2003
5. Milena Bartošová 1987 19. Ivan Szegheö 2003
6. Rudolf Závěrka 1989 20. Jaroslav Drábek 2004
7. Milan Břeň 1989 21. František Jelínek 2005
8. Josef Čada 1993 22. Jan Horák 2006
9. Vlastimil Frýdl 1997 23. Bedřich Provazník 2007
10. Ján Gasper 1997 24. JoseF Partyš 2008
11. Vlasta Janečková 1998 25. František Zachova l 2009
12. Břetislav Bosák 1998 26. Josef Macháček 2010
13. Ladislav Horák 1998 27. Libuše Vavříčková 2010
14. Stanislav Rudolf 1999 28. Luboš Jančík 2010
Neozvali se, ač byli pozváni : Borek, Gutray, Koutný, Kučera, Mezera, Müller, Ondrej, Prachař Jiří, Růžička Milan, Suchý, Špinar, Žlebek.
Eva Žertová je s námi ve spojení přes e-mail.
Abych navodil trošku veselejší atmosféru, dovolte mně říct několik slov k té padesátce, která nás dělí od jednoho z milníků v našem životě. Jsem rád, že jsem se dožil tohoto jubilea, těší mne, že mohu sdílet s vámi radost ze setkání v takovém věku, že mohu společně s vámi vzpomínat na to, z dnešního pohledu nezapomenutelné krásné období našeho studia na fakultě architektury a pozemního stavitelství. Ale – vidím v tom časovém údaji 50 roků vykukovat takové malé skeptické čertovo kopýtko. Pokusím se to vysvětlit.
Snažil jsem se vzpomenout si na příklad na všechna místa, kam jsme za doby studií museli chodit na přednášky a různá cvičení. Cestovalo se tenkrát po celém Brně. Samozřejmě, taková adresa „Veslák“, spojená s fyzikou a profesorem Košťálem, je asi nesmazatelná z naší paměti, ale přiznávám, že s mnoha dalšími, protože mám pocit, že jich bylo mnoho, nastala potíž s pamětí.
Nevím jak vy, ale nemohu zde nepoznamenat, že mne začíná navštěvovat jeden pán jménem Alzheimer a čím dál vice se vtírá do mé přízně. Spojím-li to
s těmi vzpomínkami, tak se mně teď stává, že i nezapomenutelné zážitky a myšlenky se mně zvolna a neúprosně vytrácejí z hlavy. Začínají mně říkat pamětník právě v období, kdy paměť přestává sloužit. A to není jediný úkaz mého seniorského věku, o kterém vím. Dokonce jsem si pro tento stav určil i vlastní pojmenování : zjištění.
Zjišťuji, a teď už čím dál častěji :
- že nejvíce času trávím hledáním všeho možného : hledám brýle, klíče, peněženku, mobil, zápisky na papírech, kde mám napsáno co mám ještě dělat a jiné. Mám brýle na blízko, na dálku, bifokální, trifokální a pak jedny s jednou nožičkou, kterými nejlépe vidím a ty hledám neustále.
- že potkávám na ulici osoby, které mne zdraví a dokonce mně halasně říkají „Nazdar Mirku“ a já musím hrát divadlo, že dobře vím o koho jde a přitom nevím. Už jsem si vymyslel takovou fintu, že ihned po pozdravu vyrážím pravou rukou vpřed a přestavuji se jménem, abych vylákal z dotyčného na oplátku jeho jméno – ne vždy je však tato finta úspěšná.
Pak se odehrává scéna spíše trapná; alespoň z mé strany.
Ten výčet by mohl být samozřejmě daleko bohatší, ale měl to být jen náznak toho, že i do našeho vzpomínání budou prosakovat také naše současné myšlenky, naše zdravotní stavy, naše radosti i strasti, prostě náš současný život.
Dovolte mně, abych i dnes to svoje zahajovací povídání ukončil druhou prosbou k Nejvyšší Moudrosti. Tu první jste slyšeli na srazu před pěti lety. A kdo má počítač a internet, může si ji přečíst na webových stránkách, které vytvořil Josef Myslivec – o tom vám ale jistě poví podrobněji on sám.
Pane, obdaruj mne takovým stupněm senility, abych zapomněl na lidi, které jsem nikdy neměl rád a dej mi to štěstí mít kolem sebe ty, které rád mám a kteří mají rádi mne a dopřej mi ještě alespoň tak dobrého zraku, abych je dokázal od sebe rozeznat.
Přeji vám hezké vzpomínání i bezbolestné zapomínání, přeji vám, abyste měli dost sil k aktivitám, které dávají zapomenout, že ten letopočet tak strašně rychle naskakuje.
Všem, kteří po tom, vím že krátkém čase návratu do blažených dob našich studií, budou odjíždět do svých domovů, přeji šťastný návrat a úplně všem i vašim dětem a vnukům a samozřejmě také sobě přeji trvalou a nevysychající studnici životních sil k dobré pohodě.
Hotel Slávia Brno – 26. 5. 2010 Mirek Pospíšil